Ragbista

První otázka, vzhledem k úvodní fotce, je nasnadě: Jak jste se dostal k ragby? V Česku to není moc obvyklý sport a v době vašeho dětství byl ještě exotičtější.

Vždy jsem tíhl ke sportu, ale v dětství jsem častokrát pobýval v zahraničí a tak jsem žádný nestihl dotáhnout na úroveň, kterou bych si přál. A není mnoho sportů, které můžete začít provozovat až jako teenager a na slušné úrovni. Proto jsem si asi vybral sport, který je v Česku malý, ale ve světě je jeden z nejpopulárnějších vůbec. Bavilo mě, že je kontaktní, všestranný a byla kolem něj vždycky prima parta. Jak se říká, je to hra chuligánů, kterou hrají gentlemani. Ragby se nedá dělat bez respektu, ohleduplnosti a hlavně férovosti. Mně učaroval.

Proč zrovna takhle tvrdý kontaktní sport, ve kterém dochází i k těžkým zraněním či dokonce úmrtí?

To přeháníte. Jistě, jsou výjimečné a extrémní případy, ale ty najdete i v jiných sportech. Řekl bych, že v ragby je jich spíše méně než jinde, hlavně těch těžších. Nejčastěji máte nějakou modřinu, podlitinu, nebo když jste mezi rojníky, tržnou ránu. Ale to vidí fanoušci v hokeji skoro každý zápas a po ošetření hráči hrají dál. Jinak trpí kolena a ramena, ale v kterém sportu to tak není?

Na jakém postu jste hrával?

Když jsem začínal, tak jsem pendloval mezi rváčkem a útokem, nakonec se to ustálilo na tříčtvrtce nebo křídle.

Je nějaký typ životního poznání, které se člověk naučí ve sportu a konkrétně v takto, dá se říct, bojovém sportu?

Ragby je něčím speciální. Ve fotbale hráči rozhodčímu nadávají, v ragby ho oslovují „pane“. Navíc u mezinárodních zápasů má rozhodčí mikrofon a diváci mají de facto průvodce důvody přerušení hry, slyší, co říká hráčům a opačně. Největší roli v mimosportovní rovině asi tato hra sehrála na mistrovství světa v JAR v roce 1995, kdy de facto přispěla k definitivnímu konci apartheidu a zahájení stírání rozdílů mezi lidmi s různou barvou pleti. Doporučuji shlédnout film Invictus (Neporažený), který popisuje památné události, ve kterých sehrál hlavní roli Nelson Mandela a kapitán jihoafrického nároďáku. Velmi silný zážitek. Sport může přes veškerou rivalitu sjednocovat, vytvářet přátelství na celý život.

Zažil jste v nějakých životních situacích mimo hřiště, že vám pomohlo to, co jste se v ragby naučil?

Ano zažil. Ragby vůbec bylo dobrou průpravou do života. Míval jsem někdy trochu horkou hlavu, sport mi dal větší rozvahu, nadhled, naučil mě respektu, ale i cílevědomosti a přímočarosti. Možná i trochu té tvrdosti, především k sobě samému.

Evropský diplomat

Když si člověk pročítá váš životopis, je to taková přímá linie kariéry zahraničního politika. Váš otec například pracoval na Kubě. Vnímáte to taky tak přímočaře nebo jste chtěl v mládí dělat něco jiného?

Táta zemřel, když mi bylo čtrnáct, takže to znám z vyprávění mojí mámy. Nemyslím si, že moje kariéra byla úplně přímočará, i když zkušenost ze zahraničí nakonec svoji roli sehrála. Na právnické fakultě jsem ale vážně uvažoval o kriminálce, jako předmět mě bavila kriminalistika. Dodnes k těmto lidem chovám obrovský respekt.

Jste ostřílený evropský diplomat. Jak moc se liší po stránce zvyklostí a psychologie vyjednávání mezi zájmovými skupinami v Česku a na nejvyšší evropské úrovni?

Psychologie je velmi individuální, i když v jednáních hraje podstatnou roli. Osobně jsem se vždy z ní snažil těžit, bavila mě. Člověk, když zasedne ke stolu, tak z profesionální deformace začne analyzovat už nonverbální komunikaci ještě před zahájením jednání. Zvyklosti se rovněž liší, i když najdete specifika pro tu kterou národnost nebo tu kterou mezinárodní instituci nebo firmu. Především však hraje roli kvalita vyjednávače, připravenost jeho a jeho týmu, týmovost, zkušenost, schopnost argumentovat a takříkajíc měnit tempo hry. V tom je, a říkám to velmi nerad, vyspělá Evropa i po 25 letech po listopadu dál než náš standard. Propastný rozdíl pak je v kultuře chování a v reprezentaci vůbec.

Když byste měl být upřímný, jak na Česko pohlíží evropští představitelé? Jak se na nás dívají naši nejdůležitější sousedé Němci?

Myslím, že jako národ jsme celkem respektovaní. Především v nějaké delší historické lince. Spousta cizinců má Česko ráda, miluje Prahu a další místa. Současně však zastávají názor, že jsme nenaplnili svůj potenciál, a to se týká postavení země obecně, jejího vlivu v EU, ekonomické výkonnosti a důvěryhodnosti. Bohužel každá země je do značné míry posuzována optikou těch, kteří jsou nejvíce za hranicemi země vidět a především slyšet, tedy mj. politiků. Tady bych nosil dříví do lesa, kdybych měl naše politiky vyportrétovat štětcem západoevropanů nebo Američanů.

Dalo by se na nějaké historce přiblížit českým čtenářům, jak vlastně vztahy mezi Evropskou unií a Českem fungují? Jakou máme v jejich očích roli a co od nás očekávají?

Očekávali od nás hodně, měli jsme být tou zemí, která bude hlavním opodstatněním rozšíření EU. Tak mi to řada evropských politiků a diplomatů předhazovala. A asi oprávněně. A jaká je realita? Ne moc radostná. Na historce bych to asi nedokumentoval, ale málokterý český premiér nebo ministr vyvolal pozornost už když vešel do sálu, ve kterém mělo probíhat zasedání příslušného orgánu EU. To o něčem svědčí. Někteří postávali tak trochu jako kůl v plotě někde v rohu, bez povšimnutí. Jak často naši politici jeli do USA nebo Německa na pozvání svých protějšků a jak často tam museli vyrazit na přednášku, aby vůbec mohli někam jet? Nechci však naše vztahy v rámci EU přibližovat jen těmito vzpomínkami, ani třeba tunelováním evropských fondů. Mohu souběžně konstatovat, že máme odborníky, kteří se na evropské scéně uměli prosadit a kteří zanechali stopu. I třeba tím, že se jim podařilo naše zájmy náležitě ošetřit. Zatímco já bych si přál, aby to bylo železné pravidlo, není to zase tak běžná věc. Chybí nám sebevědomí, ale také zájem. Jakoby mnohým izolovanost vyhovovala a v konkurenci se necítili dobře.

Pokud nemáme zacházet do detailů, jaké největší boje za zájmy České republiky jste v EU podstoupil?

Nejvíce to bylo asi v době přístupových jednání. Škoda, že si nikdo dosud nedal tu práci, aby porovnal výsledky jednání s tím, jaký jsme měli mandát a tedy jak jsme ho naplnili. Myslím, že by to bylo nejprůkaznější hodnocení. V těchto jednáních to pak byla například oblast daní, státní pomoci nebo finančních ustanovení. Pamatuji si na kritiku některých politiků ODS právě na adresu finančních ustanovení. My a také následně Poláci jsme se zaměřili na to, abychom v závěru nejen navýšili příjmy z rozpočtu EU, ale také na jejich přesměrování. Pamatuji si, jak se nám někteří vysmívali, když jsme dosáhli přesměrování 747 mil EUR, nebo-li Jumbo, jak jsme tomu říkali, ze strukturálních fondů do přímých příjmů našeho rozpočtu. To se ukázalo jako prozíravé. ČR nedokázala využít ani všechny zbývající prostředky ze strukturálních fondů. To jsme předpokládali. Takto jsme je dostali aspoň přímo do rozpočtu ČR a tyto nepropadly. Nikdo z kritiků nenašel tu soudnost pak uznat, že byli mimo.

Český občan v Unii

Ještě než se budeme bavit o budoucnosti, otázka na minulost a přítomnost: když jsme přistupovali do Evropské unie, jaké byly hlavní překážky? Jak po stránce organizační tak mentální – myslím tím smýšlení našeho národa a politiků versus smýšlení na rovině celoevropské.

Asi naše neznalost, břemeno 40 let izolace od vyspělého a demokratického světa, neschopnost vidět EU komplexně ale jen prizmatem peněz, absence definice našich skutečných zájmů, nízká míra identifikace s tím, co je pro naší zemi klíčové, tedy se stabilní a prosperující EU. Skoro 80 % našich vývozů jde do EU a skoro 90 % zahraničních investic přichází z EU. Stabilní a prosperující EU je tudíž naším strategickým zájmem. Pak budeme stabilní a prosperovat i my. Nevím, kde se brala ta ideologizovaná krátkozrakost, která vyústila v naše kverulantství a okopávání kotníků EU. Jakoby se nám stýskalo po časech, kdy jsme byli mezi dvěma mlýnskými kameny – silným sousedem na západě a východní mocností.

Šel jste jako mladý diplomat do Evropy s nějakou ideou evropanství? Vydržela vám? Ptám se proto, že jste v jednom z hozhovorů zmínil, že kromě věcí ovlivňujících ekonomiku (snížení administrativní zátěže, zvýšení zaměstnanosti lidí nad 50 let) je pro vás důležitá i mezinárodní výměna studentů, včetně těch ekonomicky slabších.

Ano, i když jsem hlavně Čechem a přes veškeré nešvary Čechem hrdým na svoji zem, tak se také cítím Evropanem. Ideově je mi koncept evropské integrace založený na národních státech blízký. To neznamená, že nejsem k řadě aspektů současné EU kritický. Někdy i velmi. Ostatně, v našem volebním programu bude lze vyčíst, jakou chceme EU, co je pro nás klíčové, jaká pro naše občany a podniky relevantní témata vidíme a jak k nim chceme přistupovat. Budeme v tom velmi věcní a věřím i srozumitelní.

Má podle vás Evropská unie kromě ekonomických důvodů i nějaké ideové? Společné hodnoty, duchovní naladění, které chce a má posilovat a vzájemně mezi národy kultivovat?

Nesporně. Kdyby byly zájmy ryze ekonomické, tak bychom neměli EU, ale zónu volného obchodu, maximálně celní unii. Společné zájmy, tradice a hodnoty jsou tím potřebným tmelem. To neznamená, že EU není rozmanitá, že není tzv. vícerychlostní, kdy se jednotlivé země do různých iniciativ a projektů zapojují dle svých zájmů a možností. A tyto rozdíly se mohou i prohlubovat. Proto se vždy usmívám strašákům našich populistů a ideologů, že jsme na prahu vytvoření Spojených států evropských.

Mohl byste vyjmenovat hlavní chyby, kterých se dosud Česko v Evropě dopouštělo?

Tou úplně největší je, že při absenci vydefinovaných a vydiskutovaných národních zájmů a tudíž také při slabém sebevědomí a nízké akčnosti zůstávalo stranou mnoha klíčových dění a rozhodování. Tím jsme nenabyli potřebného vlivu a dostávali jsme se do postavení mimo hru. Jako tomu je ve sportu, čistě vlastní vinou.

A jaké příležitosti v Evropě máme, pokud uvážíme náš ekonomický a kulturní potenciál?

Nemalé. Přítomnost na vnitřním trhu EU, volný pohyb zboží, služeb, osob, kapitálu, rozvoj velkých i menších infrastrukturních projektů v dopravě i energetice, financování z fondů EU, liberalizace dopravních trhů, účast na výzkumných a inovačních projektech, v budoucnu snad i volný pohyb vědomostí a znalostí včetně zmíněné výměny studentů… Mohl bych pokračovat. Z toho všeho, budeme-li připraveni, můžeme hodně těžit. Je to jen na nás. Zase, budeme konkrétní v našem volebním programu. To neznamená, že v praxi nevidím řadu překážek a zbytečných nákladů pro naše podniky i občany. Myslím, že na kandidátce občané uvidí lidi, kteří mají něco za sebou, disponují vysokou odborností a leccos ve vztahu k EU již dokázali. Chceme-li změnit poměry v ČR, musíme uspět ve volbách do EP. Abychom byli silní doma, musíme být silní i v Evropě. Mnohé otázky a problémy jsou propojené mezi národní a evropskou úrovní.

Existuje nějaký recept na úspěšné hájení zájmů malé země v tak obřím mlýnu, jímž EU je? Na co jste jako diplomat v tomto ohledu přišel?

Snad jsem v předchozích odpovědích mnohé naznačil. Na co jsem přišel? Z vlastní zkušenosti vím, že to jde. Ať již z jednání o členství, nebo ze zkušenosti v Radě EU a v Evropské komisi.