Rozhovor týdne: „Jedu pomáhat do Moldávie“

Velké Popovice – Honza Štolba, herec, dobrovolný hasič a popovičák každým coulem je touto dobou už v Moldávii na své misi. Těsně před odjezdem jsme stihli rozhovor, ve kterém nám představil projekt, díky kterému pomáhá i on sám dětem v Moldávii.

Co vede mladého kluka k tomu, že dá výpověď v práci a skočí do projektu, který ho odvane stovky kilometrů na východ do moldavské vesnice?

Je to chuť udělat něco pro ostatní a touha pomáhat v místech, kde je pomoc skutečně zapotřebí. Do Moldávie jezdíme už čtyři roky (na letní výjezdy v době dovolených, které trvají přibližně dva týdny). Když jsem odjel poprvé, tak jsem měl určité představy o tom, jak to tam bude vypadat, ovšem mé představy byly překonané ale především již po tom prvním výjezdu jsem zjistil, že mě tato práce velmi naplňuje. Dospěl jsem k závěru, že je hezké a příjemné, když člověk něco dostane, ale mnohem lepší je když člověk může potěšit či nějakým způsobem obdarovat někoho jiného. Jsem vděčný za věci, které mám a i když si to často ani neuvědomujeme, tak ve většině části světa jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůře, než-li my a to i v Evropě (Moldávie je považována za jednu z nejchudších zemí v Evropě, možná je úplně nejchudší). Kdyby mi někdo řekl například před deseti lety, že tuto činnost budu dělat na plný úvazek, tak bych tomu nevěřil, jak tomu často bývá. Ale opravdu v tuto chvíli cítím to, že je to tak silné, že stálo za to dát po letech výpověď z práce, kde jsem měl řekněme určité jistoty a jít do tohoto dobrodružství.

Představ čtenářům projekt – kdo ho zašťiťuje a jak si se k němu ty sám dostal.

Tento projekt zašitiťuje Apoštolská církev (což je evangelikální církev) a také finanční dary fyzických osob. Já patřím k této církvi a právě tímto způsobem jsem se k tomuto projektu dostal, ovšem to není podmínkou těchto výjezdů, jezdí s námi i lidé, kteří do žádné církve nepatří, je jen důležitá ochota jet pomoci. Do loňského roku jsme jezdili skrze jednu velkou mezinárodní organizaci, která se jmenuje OM a která působí ve více než sto zemích světa. Díky této organizaci jsme mohli začít s těmi letními výjezdy, každé léto to probíhalo tak, že jsme přijeli do Kišiněva, což je hlavní město v Moldávii (na tyto výjezdy přijíždí lidé z celého světa) a zde jsme jsme byli rozděleni do mezinárodních týmů a vyjeli do vesnic a obcí v Moldávii. Každý tým byl přibližně jeden týden na jednom místě a pak se přesunul na druhé místo. Po několika letech spolupráce zde zřejmě náš český tým zanechal dobrý dojem a tato organizace nám nabídla projekt, kdy by naše skupina mohla pracovat s jedním konkrétním místem dlouhodoběji. Musím říci, že z této možnosti jsem byl nadšený a myslím si, že takovouto nabídku asi nedává tato organizace každé skupině a této nabídky si vážíme.

Kdyby se našel někdo podobný, co by měl chuť pomáhat v zahraničí, co bys mu poradil? Aby šel do toho?

Jasně.  Opravdu to stojí za to. Pokud navíc někdo miluje cestování (zejména cestování na netradiční místa) a dobrodružství, jako já, tak je to úplně dokonalé. Ale každému, kdo o tom přemýšlí, bych nejprve doporučil odjet na krátkodobý výjezd, např. jako jezdíme každé léto s naší skupinou. Je dobré, aby si to člověk nejprve vyzkoušel a pak sám pozná, zda by se tomu chtěl věnovat naplno či nikoliv.

Jsou nějaká rizika, spojená s touhle cestou? Co přesun přes Ukrajinu (pokud nepojedete přes Rumunsko) a vůbec blízkost Ukrajiny, nemáte trochu obavy?

V tuto chvíli žádná bezprostřední rizika nejsou. Nyní v lednu pojedu z Čech sám, součástí tohoto výjezdu bude i připravit půdu pro další letní výjezd. Pojedu pravidelnou autobusovou linkou z Čech do Kišiněva, která jezdí přes Rumunsko. Cesta je to sice poměrně dlouhá (24 – 30 hodin), ale z ekonomických důvodů nejlepší, protože naše fin. prostředky jsou samozřejmě omezené do určité výše a např. letenka by byla dražší. Rumunsko je ale moc hezká země a stojí za to ji vidět i z autobusu a já si tuto cestu užívám, nevadí mi dlouhé cestování autobusem. Ukrajina je sousední stát Moldávie, to je pravda, ale bezpečnostní situace je zde opravdu klidná, v létě jsme se s místními lidmi bavili o situaci, která se děje v jejich sousedním státě a nejsou z toho samozřejmě nadšení, ale jak jsem už uvedl, tak v Moldávii je klid.

Nejedeš do Moldávie poprvé. Co Moldavanům podle tebe nejvíc chybí a naopak, v čem se mají líp než my? 

Pokud se podívám na děti, na které jsou naše výjezdy zaměřené především, tak je to určitý deficit vztahů dětí a rodičů, z důvodů, které jsou uvedeny výše. Co se týká dospělých, tak je to sociální oblast celkově – např. v městečku Panassesti, kde budu působit, jsme v létě viděli případ člověka, může okolo třiceti let, který měl pracovní úraz, tuším že pracoval někde v lese a spadl na něho strom. Díky tomuto úrazu je invalidní, ovšem nebere žádný invalidní důchod a jeho životní situace je nedobrá. Takže určitě zde chybí prostředky na sociální systém, jeho propacovanost a podobně. Pozitivní věcí je taková jejich soběstačnost. Vzhledem k okolnostem (mimo hlavní město, kde je situace oproti zbytku země lepší) se lidé mimo město naučili soběstačnosti, nejsou závislí na supermarketech, jako třeba my tady, pokud se projdete po jejich zahrádce, připadáte si jako v oddělení ovoce a zeleniny právě někde v supermarketu, většinou ve vesnicích i v městečkách mají ve chlívkách prase a krávu, dokonce jsem potkal pasačku koz na okraji Kišiněva..jejich nespornou výhodou je jejich nezávislost na různých obchodních centrech a supermarketech, my jsme v tomto mnohem více zranitelní, pokud by třeba přišla nějaká celosvětová krize,a nefungovaly by žádné obchody, tak my bychom měli paradoxně mnohem větší problémy než-li oni. To považuji za takovou jejich výhodu.

Je něco, co bys od nich v tomto smyslu přivezl a implantoval u nás v Čechách?

Ano, myslím, že je to taková jednoduchost života a to myšleno pozitivně. Neklade se zde důraz na nějakou společenskou prestiž, alespoň podle toho, co jsme měli možnost vidět a zažít na místech, kde jsme pracovali. Mám pocit, že u nás lidé mezi sebou mají větší odstup. Když se opět vrátím k dětem – měli jsme pocit, že děti jsou v této zemi více dětmi (i přes ty nepříznivé okolnosti, které někdy zažívají). U nás děti rychleji dospívají (skrze společenský tlak, jsou takovými „dospělými dětmi“). Tyto děti sice naznají různé iphony a podobné věci a více spolu komunikují osobně namísto sociálních sítí a to je z mého pohledu výhoda, kterou je však už asi nemožné implantovat u nás.

Určitě není jednoduchý tady všeho nechat a vyrazit na měsíce pryč. Dá se v tomhle ohledu něco plánovat? Myslím tím, co bude až se vrátíš do Čech?

Jednoduché to určitě není, opustit rodinu, přátele, práci, známé prostředí, ale pořád jsem přesvědčen o tom, že tio má smysl a že se mi to vrátí. Ono to člověku pomůže i si uvědomit, co vše má a vážit si věcí, které zde mám. Člověk zjistí, že není nejdůležitější věcí na světě to, zda litr benzínu stojí 29.90 nebo 31.10. Dnes jinak reaguji na to, když slyším stížnosti na to, jak se zde máme špatně. Pořád se máme skvěle, když si uvědomím, jak se mají lidé na jiných místech a to nejen někde ve vzdálené Africe, ale i tady, v Evropě, v zemi, která není až zas tolik vzdálená. A to je obrovská škola. Co se týká mých plánů, tak mé plány jsou takové, že nedělám plány. . Nevím ani jak dlouho v Moldávii budu, podporu mám zatím zajištěnou na půl roku, ovšem bude rozhodující to, zda dostanu v Moldávii vízum, které musím začít řešit až na místě. Bez něj zde mohu být maximálně 90 dnů každý půlrok (to znamená, že celkem 180 za celý rok). Ptal jsi se na to, co budu dělat až se vrátím do Čech – v tuto chvíli opravdu nevím. Ale nebojím se toho, co bude, věřím, že vše bude v pořádku.

Doplňující otázka: Honzo, co Moldavanky?

Jestli myslíš jaké jsou jaké ženy, tak musím říct, že je zde spoustu hezkých žen, co jsem měl možnost poznat, tak jsou také skvělé hospodyně a kuchařky, takže je zde spousta ideálních žen.

Stredocech.net

Foto: archiv Jana Štolby