Mám radši vážné role, i když jsem duší komediant!

„Vždycky jsem si všechno vybojovala sama a vážím si každé příležitosti, kterou dostanu!“

Tuchoměřice – Žena mnoha tváří, která si jde za svým cílem. Dělá to ale citlivě a s pokorou. Od malička zpívala a jak sama říká, vždycky a všude. Účast ve sboru byla samozřejmost, a proto bylo po základní škole studium na Státní konzervatoři jasnou volbou. O tom, že cesta na jeviště a televizní kameru není vůbec jednoduchá, jak se může zdát a proč to mají holky někdy těžší než kluci, jsem si povídala s křehkou, usměvavou a velmi energickou dámou – Veronikou Zelníčkovou (20) ze středočeských Tuchoměřic.

Veroniko, zdá se, že se Vám splnil dívčí sen. Jaké je to být zpěvačkou?
Ta cesta na pódium opravdu není jednoduchá. Miluju zpěv od malička. Jako dítě jsem jezdila na tábor, který pořádala castingová agentura a tam se ke zpěvu přidala i láska k herectví. Na základní škole jsem dostala roli v muzikálu Bílý motýl, který se hrál v Divadle Metro a Semafor. Hrála jsem tam kluka a byla to hlavní role. Už tehdy jsem to vnímala jako obrovskou zkušenost, ale věděla jsem, že na sobě musím makat, jestli chci být dobrá. Našla jsem si paní profesorku, která učila na konzervatoři a začala mě připravovat na příjímačky. Tehdy jsem si řekla, že se tam musím dostat.

A dostala….
Dostala, ale kdo si myslí, že dostat se na uměleckou školu je jednoduché, ten se ohromně mýlí. Hlásilo se nás asi stoosmdesát, z toho stodvacet holek a šedesát kluků. A brali sedm holek a sedm kluků. V tom to mají holky těžší, protože jich je vždycky převaha. Věděla jsem, že teď na sobě musím opravdu pracovat. Pustila jsem se do toho naplno a hrozně mě to bavilo, i když to byla dřina.

V té době jste za sebou měla už divadelní zkušenost. Ale co třeba televizní kamera?
Vždycky jsem byla ráda za sebemenší štěk, jak se říká. Dostala jsem pár malých roliček, chodila jsem dělat kompars, abych viděla, jak to u filmu chodí. Asi v deváté třídě jsem dostala malou roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jsem hrála feťačku. Měla jsem jen pár natáčecích dnů se Zlatou Adamovskou a bylo to opravdu super. Pak jsem točila pro Českou televizi pořad Rodina a já, měla jsem malé roličky i v zahraničních pořadech, kde se třeba ani nemluvilo, ale jak říkám, všechno byly zkušenosti k nezaplacení a každá taková role mě posunula dál.

Stále ještě studujete, ale při tom i hrajete. Kde vás můžeme vidět?
Já vlastně v rámci školy hraju pořád., neustále děláme nějaké inscenace. Dříve jsme spolupracovali s Divadlem Járy Cimrmana, ale od loňského roku má konzervatoř svoje divadlo Na Rejdišti, takže hrajeme tam. K tomu jsem v dostala roli Zuzany Klepáčové v seriálu Cesty domů a během tohoto natáčení jsem si zahrála ještě sboristku v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. To mě bavilo, hodně se tam zpívalo a tancovalo a je velká škoda, že skončil. Než mě to ale mohlo začít mrzet, přišla další obrovská výzva – dostala jsem roli chůvy v obnoveném muzikálu Romeo a Julie 2014, který má premiéru 16. a 17. května v Divadle U Hasičů.

„Zpívám si často i na ulici a je mi jedno, co si lidé kolem myslí…“

Je snadné dostat roli v muzikálu, navíc v takovém, který již na jevišti byl a divák může srovnávat?
Jednoduché to není. Musíte projít konkurzem, který je velmi náročný. Autoři, Jiří Bareš a Jiří Untermüller se rozhodli, že tento muzikál pojmou nejen pěvecky, kdy se tu vlastně vůbec nemluví, ale i tanečně, takže ty nároky byly opravdu vysoké. Přiznám se, že jsem původně na ten konkurz vůbec jít nechtěla, protože mi bylo jasné, že o něj bude obrovský zájem, navíc divadla mají svoje herce a zpěváky a šance se umístit jsou malé. Večer před konkurzem jsme seděli ve Statenicích u kamaráda Davida Gránského, který hrál také v Gymplu, a já jsem mu řekla, že tam nejdu. Byla jsem rozhodnutá. A on řekl, že to tedy ne, a začal se mnou zkoušet tu písničku, kterou jsem měla na konkurzu zazpívat. Byla to už jedna konkrétní z role Juliiny chůvy a byla docela náročná. Tak mě vyhecoval, že jsem tam druhý den přišla, zazpívala a tu roli dostala. Možná to vyšlo i proto, že na trému nebyl čas. Tréma je zabiják a člověku hrozně škodí.

Řeknete něco o roli Chůvy? Jaká je to role? Smutná, veselá …?
Je to zvláštní role už jen v tom, že chůva je na jevišti skoro víc, než hlavní hrdinové. Ona si vlastně zazpívá skoro se všemi a to je pro mě úžasné. Je to taková komická postava, trochu střelená. Je tam vlastně pořád a její role končí chvíli před koncem, smrtí Julie. Už nemá koho opečovávat. Potom se ukáže ještě na pohřbu, ale už je jiná. Z té komické postavičky je úplně vypuštěná osoba. Jakoby pro ni končí život, protože, a to tam není řečeno, přišla o svoje miminko a o Julii se starala jako by byla její dcera.

Máte raději veselé nebo smutné role?
Mám raději vážné role. Já jsem v osobním životě komediant. Vždycky jsem se ráda předváděla, zpívala jsem si na ulici a bylo mi úplně jedno, co si myslí lidi okolo. A asi podle toho, jaká jsem, si často režiséři myslí, že musím hrát komické postavy. Ale to je těžké. Na jevišti pak často nevím, jestli se lidé smějí tomu, že je ta role komická, nebo proto, že jsem trapná. I tohle se člověk naučí zvládat, ale vážné role mě lákají víc.

Posuňme se ale od divadla kousek dál. Také zpíváte s kapelou. Jste křehká, čekala bych nějakou romantickou partičku, je to tak?
Kapela Anacreon není zrovna romantická. Hrajeme melodic metal a to je styl, který jsem nikdy nedělala, a tak jsem ani nevěděla, jak mi to půjde, jak mě to bude bavit. Zní to sice tvrdě, ale zase tak tvrdé to není. Kluci jsou úžasní a jedno mají společné – nikdo z nich není vystudovaný muzikant. Prostě to cítí a to je skvělé. Nikdy jsem nepotkala tak pilné lidi jako jsou oni. Zpíváme zásadně původní skladby, nic převzatého. Jsme skvělá parta, a na to, že kapela funguje teprve dva roky, máme docela dost nabídek. Já s klukama zpívám teprve od ledna 2014 a ta hudba mě naprosto vyhovuje. Já jsem altová zpěvačka a mívám s tím často problém, protože kapely většinou hledají sopranistky. Na rádiu ROCKZONE se vloni kluci umístili na prvním místě, to byla obrovská pocta a odměna za tu dřinu, ale neusnuli na vavřínech, jsou skromní a to se mi na nich líbí.

Anacreon – jasná jednička z Prahy – západ

Kde můžeme Anacreon viděta a slyšet?
Všechny akce avizujeme s dostatečným předstihem na webových stránkách kapely, kde najdete úplně všechno. Chtěla bych ještě zmínit, že jsme měli 3. května koncert v kladenském klubu Poldofka. Kromě naší kapely hrály i další kapely – LOST FATE, PLAN B, kde zpívá Lukáš Písařík, který je zpěvákem i kapely Seven a dále pořadatelé večera kapela Stormess a my jako poslední. Podle mě to byl jeden z nejlepších koncertů. Nejen proto, že přišlo hodně lidí, ale hlavně proto, že s námi zpívali, tančili a reagovali na vše co jsme udělali. Byl to skvelý zážitek. V klubu Poldofka jsme hráli už poněkolikáte a máme to tady moc rádi. Má dvě patra, takže máte lidi všude kolem sebe. Měli jsme skvělé ohlasy a to je pro nás vždycky ta největší odměna. Také jsme poprvé zahráli náš nový singl, který se všem moc líbil. Název ale zatím nemáme, jen pracovní název. Právě teď pracujeme na singlu ve studiu, a už brzy se na něj můžete těšit a to včetně videoklipu. A na přelomu podzimu a zimy se můžete těšit na nové album. Jinak ráda bych Vás pozvala na další koncert s kapelou Anacreon a to tento pátek 9 . května do Kutné hory. Více na webu kapely www.anacreon.cz.

Veroniko, máte nějaké motto, kterým se řídíte?
„Život je jako divadelní hra: nezáleží na tom, jak dlouhé představení bylo, ale jak dobře se zahrálo.“ Tím se řídím, tak žiju!

Za redakci StředoČecha Veronice přejeme, ať klapne premiéra 17. května a ať všechny kroky vedou správným směrem! Více se dozvíte na http://www.zelnickova-veronika.estranky.cz/.

Renáta Šťastná