Nový český rekordman Viktor Čavoš je v cíli!

Osmnáct dní trvala cesta za novým rekordem. Přesně tato doba stačila Viktorovi k tomu, aby z nejzápadnějšího bodu naší vlasti došel na ten nejvýchodnější. Šel sám jen se svým batohem, po cestě potkal spoustu zajímavých míst a srdečných lidí, ale také si sáhl až na své dno a možná někdy ještě níž. Viktor šel i přes zranění, únavu a bolest. Občas ztrácel naději, že by rekord opravdu pokořil, ale lidé, které potkával, ho vždy nabili energií a tak nakonec svůj sen opravdu splnil. 

Viktore, za celou redakci moc gratulujeme a těšíme se na rozhovor po tvém návratu.

Den osmnáctý

Dnes mi zvoní budík už naposled….Je půl deváté a já vstávám. Ačkoliv spát v karavanu nezní na první pohled luxusně, vyspal jsem se v měkké posteli do růžova a dneska se kupodivu těším na posledních pár kilometrů. Od Jarka dostávám po ránu výbornou a vydatnou snídani. Připadám si tu jako u tety v Olomouci. Takovýto servis a ochotu jsem nečekal. Moc mu tímto děkuji za jeho vstřícnost.

Ve čtvrt na deset vyrážím z Milíkova směrem na Návsí a Jablůnkov. V první části dnešní cesty jsem si užíval krásný výhled na Beskydy. Dnes konečně mám šanci si je prohlédnout v celé své kráse, jelikož nastalo lepší počasí. Kolem mne není žádná mlha a neprší…Docela změna oproti posledním pár dnům. Před Jablůnkovem jsem kontaktován novinářkou z polských novin GlosLudu. Domlouvám si rozhovor v obci Písek, před Bukovcem.

Než docházím do Písku, honí se mi hlavou spousty myšlenek.. Hlavní myšlenkou je, jak to bude vypadat v cíli.. Bude mne zde někdo čekat?? Vzhledem k tomu, že se nikdo neozval, předpokládám že tam budu sám..

V obci Písek dochází k slíbenému rozhovoru. Pauzu využívám k poslednímu pivu na mé cestě. Už se nikde nebudu zastavovat, teď je mou prioritou dojít do cíle..

Čím více se blížím na konec ČR, více slyším polštinu. Respektive jedná se o jazyk „po našim“, který je směsí češtiny a polštiny. Nápisy kolem mne jsou již skoro všechny dvojjazyčně.

Cíl není zadarmo. Za Bukovcem mě čeká poslední prudké stoupání, ale adrenalin z toho, že jsem necelé dva kilometry od cíle, mě popohání kupředu.

Přicházím k prakticky v dnešní době opuštěnému přechodu ČR/PL a na parkovišti mě vítá ukazatel naučné stezky k nejvýchodnějšímu bodu. Zbývá mi necelý kilometr… Odbočuji na stezku a po menším stoupání přicházím na rozlehlou louku s osamoceným domem. Kolem se pasou ovce a najednou zpozoruji že na mě kdosi volá.

Zastavím se, otáčím se, a spatřím paní, která se ke mne blíží se slovy „Jste to Vy, který jde z té Aše na druhý konec republiky??“ Tento dotaz mne velmi překvapil, evidentně informace o mém přechodu byla rychlejší než já.

Zjišťuji, že dnes o mé cestě vyšel článek v Třineckém hutníku, což jsou hodně oblíbené lokální noviny. Po přijetí gratulací se vydávám na posledních 500 m. Ta paní se kterou jsem mluvil, je nejvýchodnější občankou České Republiky…

Posledních 500 m mě přepadá euforie z dokončení mé cesty a každý krok mne přibližuje k vytouženému cíli. Procházím loukou, míjím informační tabule a každým okamžikem vyhlížím onen kus kamene s toužebným označením „nejvýchodnější bod“. Vcházím do lesa a konečně v dáli před sebou rozeznávám vybudované posezení. To bude ono…

Vcházím na vyhlídku a najednou jsem v šoku.. Kolem mne rodina, přátelé a čekají tu na mne… Jsem opravdu velmi překvapen. Nikoho jsem tu nečekal.. Nejdříve objímám všechny, kdo na mne čekají a poté objímám kámen, ke kterému se již osmnáct dní plahočím. Moje pocity se nedají ani popsat…

Tímto pro mne cesta končí, ale pro vás ještě konec není. Zítra se s vámi podělím o zážitky, které mne provázely cestou domů. Dnes už jsem moc unaven….

Moc vám děkuji a přeji všem dobrou noc